Svlékám se z kůže
po šupinách
Křupne to s každým odloupnutím
Pořád tam nejsem
Děsí Tě průhlednost rozpadání
A přece se třeseš touhou
prznit svůj exemplář
ovládáním
Chceš, abych byla upřímná
Ano, žárlím na ty jemné dívky
s květinami ve vlasech
které se Tě dotýkají jako by zpívaly
a uléhají se smíchem k životu
celé zrůžovělé
Žárlím na ženy s divými vlasy
a pevným tělem
připraveným k boji
tolik hadů hrdosti
kolik dítě snese
Ano, a zdaleka nejvíce žárlím
na všechny holčičky v náručí otců
kteří žili v době objetí
cukrkandlů a vůně pudru
a teď zapáchají vzpomínkou
Nenávidím
Že nehoříte
Panenky s bílýma nohama
na povel k roztažení
Otvírám rány
Abych se vracela
Bolest afrodiziakum
Slepá ústa plná lávy
chceš abych dávila na povel
Je to zajímavý úkaz
Ale milovat se nedá
Souhlasím s Jortem, milování má nekonečný prostor, ale je neuvěřitelný, Ophel, jak ty jsi to nekonečno tomu milování dokázala v téhle básni "zúžit"!!! Já mám po přečtení pocit, že milovat se tady dá... jen na strašně malým kousíčku, protože aspoň maloulinko lásky v nás přece musí zůstat ,nedovedu si představit, že ne... ale tady i to malounko je vlastně nepřiznaný! Hodně hořký řádky.
30.12.2023 19:52:02 | cappuccinogirl