Myslela jsem, co když, jaké je to patřit věcem
Trousit na ně prach, pel svých dětí
smradlavé mokřady kapesníků
samý použitý člověk
každý pláč páchne podle páníčka
Mám ráda kyselé, jak zhurta začnou žrát
sssšš, rovnou do nitra
A veselé plivance ze záhrobí
Myslela jsem na pihu na tvém zátylku
jak se nadýmala prokletím
žrala, dokud mohla
A zpívala. Jak čistě můžeš hubu otvírat
když za srdíčkem pípá nula - táhlý tón
Bereme si své věci a opouštíme lidi
Ležím na dně prádelníku
a čichám, cos ze sebe zanechal
Uf...až pod kůží..milá Ophelie*;(*
15.02.2024 12:12:19 | jenommarie
Tahle báseň je pro mne silná SLABOSTÍ... jako by v ní ČLOVĚK tady byl ...menší a menší a ještě menší, až bude nejmenší na celém světě, jak by řek klasik.
15.02.2024 11:44:26 | cappuccinogirl
Dobře to říkáš, Cappu... Člověk se rád vidí jako pán věcí, přitom ony často pohlcují jeho... Zanechá v nich však svou stopu?...
15.02.2024 15:56:57 | Ophelia81