Výdech

Město prostírá se jako kaluž
Lidé procházejí mým bytím
boty plné trávy
Střechy svírají domy
jako by se bály, že je opustí
a ony jako prázdná křídla
rozprostřou prach do svých perutí
Půjčujeme si své kroky
člověk člověku obnošený
rozněcuje popel
aby měl co žrát
A pak konečně
odhrneš mi život něžně z očí
clonu bránící nadechnutí