Člověk člověku...

Co ona, ale já v Tvé křivé náruči, vodní nádrž, divoká propast, jícen rozžhavený láskou, kterou neopětuje. Tlačíme se u vrat a křičíme, klouby rozedrané o hodiny a hodiny, které jsme sypali z dlaní jako přebytečný písek. Teď někdy hledáme knihy a kolena k modlení, jenže vyschlé jazyky jako písklata přilepená k hrudi jako vysypanému hnízdu. Čím více tichneme, tím kroky jsou sladší a váznou. Zparchantělá slova žerou lopatky shrbené u zdi. Chytneš mě za ruku, sestro, můj muži, když vyvrhnu duši pod Vaše stoly?