Stádo labutí

Dusil jsi mě obrazem, až jsem myslela, že
nevstanu. Zakládal jsi do nové vrásky dnešní
den a hloubil prsty smích, ale kam s ním, to
nevěděls. Líbal jsi kruhové otěže a vítal čas
jako milého pána s květinami na klobouku a
listím obtisknutým v podrážkách. Tak jako si
dítě představuje pohádkovou bytost, a proto
se nebojíš. Ale co já, mezi travnatými stvoly,
dnes již nerostoucí, než se obracet
k hlíně a šeptat jí lásku k člověku,
jiskrnému prachu, temným čelistem
soustrastným k zoufalství, které není
vlastní. Zvedl jsi můj malíček, za nehtem
pel, který prozradil, že ještě žiju. Mačkáš
ze mě jaro a já se zamýšlím nad estetikou
červa, než bude ticho znít jak stádo
labutí...