Nemoc

Jako v kleci kostěné příze napínáš nádechy,
až buší vší silou do žeber, kopou do lopatek
a unikají ústy jako drobné ptačí hvízdnutí.
Pohyb opakovaně rozetíná desky svého těla,
dáví na prázdno, jen hlučné otřesy poskakují
v řádcích nenapsané. Krajina mezi výdechem
a zvukem země je rozeklaná a sotva z ní roste
slovo, které bys uslyšel. Šplhám ven rozžhaveným
jícnem, zašedlou nocí, natahuješ křivky
mého čela soucitně svraštělé s dýcháním.
Svítání škrtí mě prackami, aniž usínám...