K věčnosti
K věčnosti
Oblékám se pro Tebe. Křičím uštípnutými
kroky, abych Tě potkala. Míjíme se vědomě
postiženi vlastní láskou, pokryti padajícím
prachem vydýchaného vzduchu. Stlačené plíce
ještě vydávají zvuky života, ale jinak je
to jen nalíčené maso pokryté vrstvami snění,
myslící na nesmrtelnost tak nesměle, až
dojímá. I tak je potřeba ho naporcovat, než
pochybnost odbarví ruměné tváře do prachově
šedé a bude padat jako cestička z chleba
k domovu...
Komentáře (6)
Komentujících (4)
Doporučit
Tisk
Škoda těch plic v posledním tažení... maj to někdy zatra těžký, aby ten život udejchaly...a cestička z chleba, vedoucí k domovu? Na to už skoro dojel i Jeníček s Mařenkou, ukázalo se, že na drobečky není takový spolehnutí, jak ti malí doufali...
Ale každopádně domov jako takovej je silnej motiv, ať už je kdekoli...a chléb, to je dar, tož čert vem pohádku...
03.04.2024 12:07:28 | cappuccinogirl
A víš, že skrytě tam ta pozitivní konotace domova opravdu je? Poslední záchrana...
Děkuji, Cappu*
03.04.2024 21:01:04 | Ophelia81
tak snad nadechnout se růží
aby plíce zrůžověly zdravě
ale ten básník by zas jen hleděl do záňadří
a v lese dýchal hravě:)*
03.04.2024 09:58:45 | J's ..
no jo, někdy se pořádně nadechnout, stojí zbytek všech sil
03.04.2024 09:48:30 | twisted.wicker
