Míjení
Míjení
Něco toužebně očekávaného odrážíš
v zorničkách. Cloníš světlo, aby
nebylo příliš, a já si beru kus tmy
na rukáv. Čenicháme sny, jako by byly
ztráty a nálezy, čárové kódy oprýskaných
duší. Znám Tě jen tam, kde se můžeš
dotknout za mračné noci, před níž uchrání
Tě paže dítěte ještě zčerstva zasažené láskou.
Ale jinde, procházím se po divokém poli,
skáču přes ohně, hledám pasti a zasypávám
jámy. Nevím, zda mi jdeš naproti, neseš mi
boty, věnec či srdce naklíčené pýchou.
Odrážíš se pod hladinou mého těla, aniž mě
zachytíš.
Komentáře (12)
Komentujících (7)
Doporučit
Tisk09.04.2024 01:54:01 J's ..
a jámám řešení
když pasti přeskočím
dotknout se hladiny
ale to je už k zachycení :)*
08.04.2024 19:16:32 Matahaja
Ophelie, ty píšeš romány, nesnadno tvou obraznost pojmout, po významové stránce se o to ani nepokouším, ale pocitově je pro mě tvá poezie srozumitelná a žádoucí. Tak hezký večer.
08.04.2024 22:00:09 Ophelia81
Děkuji! Myslím, že to je ta správná cesta k básni, od pocitu k významu, nikoli obráceně...
08.04.2024 09:23:25 uživatel smazán
Pasti plné ticha. I jejich sklapnutí je bezhlasé. Cáry mlhy nebo včerejška v prázdných továrních halách. Na podrážkách bot snad slova, která vzápětí odnáší vítr.
08.04.2024 21:58:42 Ophelia81
Spálené okraje vět vylétají z komínů a padají na pole. Kdo ví, co se urodí. I bolest přestává křičet...
