Zdomácnění

Slyším Tvůj hlas, tiché nášlapy náruče,
nevíte, co činíte, ale stařec je také člověk,
i bez dychtivosti smrtnět k zapomnění.

Rozkrojím dům pečlivě na rovné díly. Zabalím
Ti do kapsy ten všedníčkový, okraje potřené
přítmím ložnice, nejlépe za syrova.

Vracím se nečekaně, prohrabávám svoje,
odtišíš mé vzpomínání a já zatáhnu žaluzie.
Ráno proniká světlo, až od něj bytníme samou
láskou.

Říkají tomu zdomácnění. Ale to je také jen slovo.