Peklo

Přál sis na mě něco, ale jako by postavit se
k oknu byl už hřích. Rozpouštíš myšlenky na
slova a hledáš klení, kterým bys deklamoval
mesiášské básně. Stříháš na krajky teorémy,
jen abych mlčela do zakreslení. V každém rohu
něco roste a dveře bují do stínů, jež křivě
mlčí a dmou se tísní do prázdna. Bušíš jim
do tupé napnuté kůže, rezonují jen duté
vzpomínky z pekla, které jsi vytvořil pod
svou rozpálenou hrudí. Celé se to tetelí
dohasínajícím žárem, sbíráš kostičky,
lístečky, tvářičky, zkrátka cokoli na podpal,
dokud ještě bije.