Přivolávání

A pak to rozeznělo postroje –
že za tmou něco je!
I kdyby bylo
zníme hluše
za vlastním stínem?
Sestupování je jako vzpomínka
a návrat – padání slova
Třísla ověnčená blikajícími nápisy
Tenká linie vede tudy a tam
po hmatu prstem divotvora
příšery vlastního odrazu
Zíráš do té díry
vysídlený čas
popírání deště
a odněkud jdou hlasy
Nicota není
jen břichabol světa
Kloužeš mu po pupku
až do klína
Jedna exploze neznačí konec světa –
že rozpadlou existenci lze poskládat
zpět v libovolném pořadí
stejně, nic nového nestvoříš
Ani nesmrtelnost už nemá chuť
Jen někdy chceš lepit si křídla
slepičincem a sladce zpívat
Křehké embryo hledá náruč
ze které by skočilo
do nikam