Gesto

Umím tě křísit
Nad vodou příliš velká věc
dopadá na tvá ramena
a tak nosíš
zparchantělá paterčata
slovo za slovem
padají do záhybu kroků
jako listí
A chtěli bychom potkat
něco na prašném nebi
Ale stáda ženou se
pomalu k neděli
Kolikátý kalendář
jsi zapomněl
A stejně není čas
který by podrbal za ušima
malého býčka
Temeno ohrady – žhnoucí kotouč
žongluje s planetami jako jablíčky
na krmení
Ležíme napřaženi jako gesto
vlastního nebytí