Nebojím se křičet z okna

Bušilo mi do uší
ticho přeplněné zahrady
Polkl jsi divoce
kamenné zdi opadávaly
jako usychající déšť
plátek po plátku
uléhaly do tvých kapes

Nedá se nic říct
jen obcházet kolem
v lesklých kruzích tiché hladiny
ponořit krk až po zpívající hlavu
zrcadlit hnáty napínající stín
až do konečků postroje

Někdy mě slyšíš volat
a jindy pokládáš chodidla
na zbytky dýmu
Nic mimo ten okamžik
tmy rozetnuté strunou těla

Někdy mě miluješ
a jindy nezáleží na kroku
kterým odcházím
Neříkám
kudy se roste
kolik stojí perské koberce
a kouzla dětských rukou

Je těžké chmýří zvednout
duše v dlani jako paměť
Bojím se podívat
velké věci pláčou potichu