Ve větru

Ve své třesoucí se ruce

držím své zmatené srdce,

unavené shonem,

nenacházející místo pro nás.

 

Ve větru studené,

neschopné se zahřát,

uvědomuji si, své neštěstí,

život je nad síly.

 

Krev vytéká z minulých ran,

bolest svírá dny a noci.

Obraz života roztrhaný,

ze snu zbyly jen cáry.

 

Potřebuji dát vše dohromady,

sešít život režnou nití,

nenávidím se,

křičím bezmoci.

 

V návalu obnažených citů,

na pokraji vlastní ztráty,

už ničemu nevěřím,

když chuť na poezii odchází.

 

Náhle však stojím tu v tichu,

v síle věčnosti přírody,

rozplynut v novosti, raší

nové výhonky v mé duši.