Hostina

Zapálili oheň. Škrtli o mé slovo a hoří svět.
Nikdo si nevšiml šedavého mraku – padající
nebe tichého prachu.

Zapálili oheň. Hořela tam dívka, tančila mezi
plameny, na hrudi inkoust a ruce rozlícené
poslední stránkou, přiškrcená noc odkapává
ze sevření dlaní – krev černočerné kočky
našlapuje neslyšně.

Živili jsme se, opékali člověčinu, do prázdných
nádob stékala šťáva, olizovali jsme prsty, až
vysušená tresť vehnala nám slzy do očí.

Dojati vlastním údělem líbáme se na tváře
a napichujeme další sousto. Objímáme se
kolem ramen, zpití bratři před těžkým ránem.

Zapálili oheň. Chodím ráno sbírat z popela
drobné kůstky jako zrcadla. Zapichuji je přímo
do srdce – člověk pojídá sebe sama, tak jako
báseň člověka, divě, bez lásky.

A smutno je, až když z břicha ozývá se sten:
ještě nestráveni světem, jak děti před osudem
panáka si skáčem, ale čas už vypršel…