Svitek zapomnění nosila ve své kapse
Předcházela pocitu deprese a věčné skepse
Hřála pouhým pohledem plaché laně
Rád držel jsem ji za jemné dlaně
Zahalena mlhou věčné samoty
Díval jsem se na ni každé ráno
Po dobu, kdy mi to bylo životem přáno
V ranní rosu se již proměnila
Můj sen o životě z vody v kámen zaměnila
Končí takto někdy krátký příběh
Vzpomínky a těžký dech...