Symfonie

Znám tě už tisíc let,
z dob kdy jsem poznal svět.
Jsi tu vždy se mnou,
i když mám náladu temnou.

Objímáš moje myšlenky,
s láskou jak svoje milenky.
Někdy se na chvilku vzdálíš,
nikdy však dál než do předsálí.

Chováš mou ztracenou duši,
když zrovna zuřivě na dveře buší.
Umíš mě pohladit a jen tak být,
dáváš mi naději a důvod žít.

Hřeješ mé srdce když začne chladnout,
nikdy mě nenecháš bezhlavě padnout.
Jsi hrdina všech mých bitev,
na konci otíráš krev z ostrých břitev.

Svítíš mi na cestě životem,
i když už dávno, nejsem svým pilotem.
Cítím tě všude, až jsi snad mnou,
nebo jen myšlenkou, nepřítomnou.

Jednou se střetneme v oparu ticha,
jenom my dva, vesmírná poetika.
Hvězdičko moje, jsi pro mě vším,
majákem světa, tím nejvyšším.