Mrtvá doba

Vídám ohlodané mršiny,
míjím těla oběšenců.

Je to řád, snad jen doby,
co na mohylách z mozolů
křepčí v pestrých barvách ze zlata.

Za práci mrtvých jiný chleba pojí.
Tupé stádo skotu povykuje,
ale dál práci odvádí,
dál jsou děti matkám brány
pro mléko, maso, kůži.

Vše patří statkáři slov a slibů.
Je snad štěstí v každé chvíli
na něco mít a být syt?
Lepit chvíle jednu k druhé,
dát smysl denním obětem?

Nakrm sebe jiným, dalším
a dotáhni rozdělanou práci.
Kusy těl zatím živých tlejí

v křečích, klecích,
v mrtvé době.