Smysl života

Poslouchám vteřiny,
které ukapávají do ticha
a připadám si slepá.
Život je číše kalicha
s kapalinou jež nedýchá
a čas jakoby tepal.

Ztrácím tě!
Ač jsi tak drahocenný,
kradu tě sama sobě.
Neznám však dosud tvojí ceny,
snad pochopím až v hrobě.

Ano, hovořím k tobě veličino,
tak relativní, zdáš se.
Hovořím k tobě veličino,
ty neúprosný čase.

Mám k tobě spoustu otázek,
je toho tolik, nač se ptát.
Vinou se jako provázek
s uzly, jež nelze rozmotat.

Řekni mi, kdo nám tě vyměřil?
Proč nejsi k lidem spravedlivý?
Čemu chceš, aby uvěřil
ten kdo je mrtvý a kdo živý?

Prozraď mi prosím, jak mám žít
a později toho nelitovat.
Jak nejlépe tě využít,
když nemohu tě zopakovat?

Jak mám žít,
když nevím, jak dlouho ještě?
Když neznám smysl života.
Jsi pomíjivý jak kapka deště
a vánek, v němž se třepotá.

Je smyslem života láska?
Moudrost, práce či pokora?
Hřejivé slovo, jež laská,
pokušení, kterému odolám?

Řekni mi,
jak poznám, že jsem ho našla?
Kde ho mám hledat?
Kudy jít?
Proč hvězda na obloze zašla?
Ve snaze vydat nejjasnější svit.

Je smysl života zadán shůry?
Nebo si mohu zvolit svůj?
Je lepší ohlížet se zpátky
nebo dál razit temnou sluj?

Je těžké ve tmě tápat a nevědět,
jak světlo vypadá.
Je těžké život chápat,
když jeho smysl je záhada.