Optimistická

Dost bylo nářků nad marností světa,
konec všem chmurám, sebelítosti.
Stačí se rozhlédnout a je po nich veta,
ve vzduchu cítím závan lidskosti.

Koukám se na svět přes barevné sklíčko,
musím se usmát nad tou dětskou hrou,
je to jak naruby si obléct tričko
a diskutovat s květinou.

Lidé jsou modří, růžoví a žlutí
a najednou strašná síla žít,
která mě pohání a nutí
dělat hlouposti a snít.

Jak ráda žiju,
když vím, že mám někoho,
kdo je mi stále na blízku.
Do kousku papíru,
jak inkoust se vpiju
a utopím se v notýsku.

Půjdu mezi lidi a každému dám růži,
řeknou si, že jsem se zbláznila
a já jim na dlaň napíši tuší,
že jsem se světem opila.

Piju a vychutnávám život plnými doušky,
baví mě brouzdat se v obilí.
Z dýmu cigaret drobounké kroužky
všechno svým teplem přikryly.

Za ruku s tebou letní silnicí
jdeme si s batohem a je nám krásně,
posypu tvá ústa skořicí,
a když je otevřeš, vypadnou básně.

A kolem nás lidi se ztrhanou tváří,
tváří se přísně,
přitom nám závidí,
že naše oči štěstím září
a nikdo se za to nestydí.

Pojď, půjdem a budem se jim smát,
vždyť jsou to chudáci,
co úsměv zapomněli,
umí jen za penězi se hnát,
jak vězeň vypuštěný z cely.

Já mám však jedno řešení,
možná je trochu pošetilé,
postavíme jim lešení,
na které budou muset vylézt.

Odkládám sklíčko a vrací se mi zpátky
ten černobílý svět,
Jsem jako oni,
v hlavě mám zmatky,
a začínám jim závidět.

Všem těm, kteří to dokáží,
dokáží vidět bez sklíčka,
zapomenou na stáří,
a nemají strach ze zítřka.

Mně to však nevadí,
beru si sklíčko
a lidé jsou modří, růžoví a žlutí.