MY

Útesy korálů chřadnou,
jako kosti dívky,
které nevěřili,
bála se, křičela, nikdo ji neslyšel,
nebo jen nechtěl slyšet.
Vytrací se z nich život,
stejně jako barva,
a láska, jenž tepe pod kůží právě v barvách,
které svět zakazuje,
jsou jako báseň, kterou se ostatní bojí číst,
zakryl je popel z ořehelých slibů o jiném světě.
Paprsky slunce se obrátí v žár,
spálí všechno,
ale stopy zůstanou,
stanou se z nich jizvy,
vpijí se do map,
jako podpis,
rozsudek smrti,
stejně jako ty co ze zoufalství kreslím na svá zápěstí,
ukazují cestu,
cestu zkázy,
začátek konce.
Led praská jako svědomí pod tíhou viny,
viny z našich rozhodnutí,
že za to všechno můžeme my.