Jed

Kam podělo ses, světlo mé?

Kdy dozněl lichý příslib?

Kde touhy, příliš vědomé,

klam přáním prolhal v přísvit?

Proč hloubka táhlé nicoty

prach v očích krutě krývá?

Pláč ticha Slova, jímž jsi Ty,

pár tónů smutkem smývá.

Čím chladná náruč Beztvaru

čas hmotou kvapně prázdní?

Čí krok je stínem nezdaru?

Čí strach v něm jasně zazní?

Hlas víry v jemném šepotu

hlad věku marně sytí.

Hněv bouří vlastní slepotu,

hned zoufá vlastním bytím.

Jak tepá krůpěj naděje,

jíž srdce dávno žízní?

Jen tma se smilně usměje

svou jedovatou přízní.