Lidská duše...

Pusťte si videoverzi, ta je lepší!

https://youtu.be/WUVDD6AQ5Qo?si=l2lihmpymEmmKvMj

 

Lidská Duše...

 

My lidé…

 

Jsme jako jiskra.

Zasvítíme a vyhasnem.

 

Jsme jako čivava.

Když jsme naštvaní, zaštěkáme.

Když přijde větší pes, zklapneme.

 

Jsme jako porouchané stroje.

Když někdo něco plácne, zasmějeme se.

Když ale řekne něco vážného, mlčíme.

 

Jsme jako moucha.

Pořád jenom lítáme sem a tam,

zoufale hledáme cestu ze zavřené místnosti.

Okno je otevřené.

 

Jsme jako tragická dopravní nehoda.

Jsme neomylní řidiči našich nezničitelných vozidel.

Pokud je náraz však příliš silný, zemřeme…

 

Jsme jako hvězdy na obloze.

Vidět jsme v noci, když se zhasne.

Často neobjevení, často opomíjení.

Občas si na nás někdo ukáže prstem

a rozebere celý náš galaktický život.

 

Jsme jako žhnoucí kus železa.

Záříme. Kovář si nás ková k obrazu svému.

Chladneme. Snažíme se změnit. Stárneme.

Jsme schovaní v kůlně, otupíme si čepel.

Zrezneme.

 

Jsme jako deštníčky ve větru.

Zmítáni v bouři, nejasni cíle,

promoklí na kost, prohnutí v víře.

Bojácná hořkost se nám valí do krku.

 

Jsme jako zrcadla.

Jsme odrazy toho, co by po nás chtěli ostatní

naše světlo zanikne!

 

Jsme jako Šuppiluliuma I., chetitský král.

Snažíme se dobýt svět, zanechat odkaz.

Kolik hlav ale bude muset padnout? Kolik toho

budeme muset dokázat, aby na nás nikdy nezapomněli?

Kolik… kolik???, abychom žili v jejich srdcích navždy?

 

Jsme plní zvláštních protikladů.

Dáváme si divný přezdívky.

Pomlouváme se za zády, abychom skryli vlastní bolístky.

Válčíme pro mír a podle toho, na jaký straně zrovna stojíme,

v toho právu jsme.

 

Milujeme zdi.

Házíme pingpongový míčky po plyšových opicích.

Padáme do prázdných náručí.

Zobecňujeme.

Říkáme spoustu mouder,

a přesto jsme křehcí jako okrasné sklenice.

 

Smějeme se jiným, chceme být jiní.

Chceme být normální.

Věříme, víme, snažíme se pochopit, o co tady jde.

 

…

 

Možná bychom chtěli být jako banánová slupka letící vzduchem.

Trochu hnědá, trochu žlutá, zevnitř vlhká, zvenku suchá.

Letí vzduchem, vlaje, krásně vlaje. Narazí do bílé tabule

v zatuchlé školní třídě. Učitelka zvolá: „pitomé dítě.“

CÁÁK, tak by prý chutnala svoboda.

 

A když vidíme, čím bychom mohli být,

radši zavřeme oči, protože nás ta myšlenka děsí,

utrhnout se z řetězů, vykašlat se na očekávání a začít konečně žít.