Loutkář loutkáře
Loutkář loutkáře
Anotace: Ve své básni jsem se snažil o filosofický dialog mezi dřevěnou loutkou a jejím tvůrcem - loutkovodičem, který se postupně mění v univerzální zamyšlení nad podstatou lidské existence. Kdo z nás skutečně drží provázky svého osudu?
LOUTKA
Místo tepla těla,
chlad dřeva a nití.
Čí ruka řídí můj osud?
Místo očí,
skleněné korálky
odrážejí svět bez pochopení.
V ústech místo hlasu,
jen ticho.
Kým jsem stvořena?
Pro koho mám žít v nicotě?
LOUTKÁŘ
Ptáš se mě,
dřevěná dcero,
proč jsi tu na světě?
Kdo drží provázky tvé?
Ty otázky tíží i mne.
Jsem tvůrcem či služebníkem?
Mé prsty tě vedou —
Kdo vede mé ruce?
Kdo řídí mé kroky?
-----------------------------------------------------
LOUTKÁŘ SPOLEČNĚ S LOUTKOU
Kdo mi dá hlas, kdo mi dá duši?
Kdo mi dá klid, kdo mi dá spásu?
Loutky jsme, jen loutky osudu,
v kruhu hry bez konce, bez kladu.
------------------------------------------------------
LOUTKA
Za oponou světa,
vidím stíny života,
slyším smích i pláč.
Cítím touhu dotknout se,
žít bez pout a lží.
Proč jsem jen stínem,
proč jenom hračkou?
Bez vůle, bez citů,
s úsměvem malovaným lačkou?
LOUTKÁŘ
I já jsem loutka, dítě mé dřevěné,
ve vleku sil větších,
v síti věčnosti chycená.
Hledám smysl v pohybech daných,
v rolích napsaných, v osudech ztracených.
Jsme všichni loutky,
v rukou neviditelných?
-----------------------------------------------------
LOUTKÁŘ SPOLEČNĚ S LOUTKOU
Kdo mi dá hlas, kdo mi dá duši?
Kdo mi dá klid, kdo mi dá spásu?
Loutky jsme, jen loutky osudu,
v kruhu hry bez konce, bez kladu.
-----------------------------------------------------
=======================================
... A kdo je loutkářem loutkáře?
=======================================
Je to Bůh, osud, nebo náhoda?
Nebo jsme sami sobě
loutkáři i loutky
v prázdném divadle
bez diváků.
~
Komentáře (4)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
Ledacos je lepší nevědět
ono je těžký už to, když domýšlíš
a jistota v tomhle případě by nám třeba mohla i zlomit vaz - a nebo vzít chuť tu bejt
možná že to, že nevíme, značí jen, že na to "tohle vědět" prostě nejsme připravení
když si to tak nějak řeknu, pak cítím vlastně úlevu
kdo neví, sice tápe, ale to mu nebrání v tom - hledat cesty k pochopení
bludiště poznatků a my jím procházíme mnohdy slepě
kdykoli na něco narazíme, nebo něco narazí do nás, je to okamžik, kterej nám cosi ukáže...
svět je reakční místo, co reaguje na jednotlivý podněty - všech nás:-)*
26.07.2025 21:22:42 | cappuccinogirl
Cappucinko, děkuji za Tvůj komentář.
Máš pravdu - možná je to nevědění vlastně dar. Kdybychom viděli všechny provázky, všechny mechanismy osudu, možná by nás to skutečně paralyzovalo.
Nevědění nás však neoslabuje - dává nám prostor pro zázrak objevování.
A možná je právě v tom hledání ten skutečný smysl.
Ta úleva, kterou popisuješ, je tak pravdivá - když přestaneme zoufale hledat konečné odpovědi a přijmeme je jako součást cesty, potom to asi má smysl.
Líbí se mi tvá metafora bludiště - nejsme ztracení, jen prozkoumáváme.
Každé setkání nás něco naučí. Svět jako reakční místo - to je nádherné!
Možná jsme současně loutky i loutkáři - někdy řídíme, někdy jsme řízeni,
ale vždy máme možnost reagovat, cítit, hledat.
Děkuji Ti za tento Tvůj nádherný pohled.
26.07.2025 21:43:33 | malé srdce - Z.V.
