Cyklus

                         〜

      Jsem vyplivnutá slina oceánu.

      Velryby mě zvrací zpět.

      Olizuji útesy nahromaděných plastů.

 

      Tisíce let drtím kameny.

      Znám rozklad velryb na mořském dně.

      Jejich žebra jsou mé katedrály.

 

      Čas mě brousí pro popravu.

      Kat je připravený spolknout můj tón.

 

      Slunce mě vaří —

      bublinkuju do výparu.

 

      Uškvařená v jeho zraku.

 

      Rozplynula jsem se z vlastní bolesti.

      Plula nad hřbitovy mrtvých civilizací.

      V mracích četla mapy lidského zmaru.

 

      Viděla města jako vředy na kůži planety.

 

      Vítr byl můj první milenec —

      znásilňoval a trhal mě

      do neznámých směrů.

      Ale já se vždy slepila zpět.

 

      Pak přišel chlad

      jako soudce v krkavčím šatu.

      Já se začala stahovat.

      Shlukovala se s ostatními

      do těžkých, temných sevření.

 

      Něco mě volalo dolů,

      Obří chřtán se otevíral

      a žral mě po kouskách.

 

      Déšť mě vrátil na zem —

      do říčního proudu,

      kde jsem se smísila

      s krví mrtvé ryby,

      která se napila pěny

      z chemické továrny.

 

      Už jsem nebyla jen kapka.

      Mutovala jsem

      do nekonečných kombinací

      a čekala jako vznešená hostie,

      až vstoupím do úst věřícího.

⁂