Kdo ukradl mi duši

Kdo ukradl mi duši

Duše svázaná kdesi v popelu světa
nehýbe se, ustrnula,
a nechápe, že má právo veta.

Čí je to vina? Kdo vzal jí právo žít?
Ona nechápe, nevidí,
že pohnout se může a vše dokončit.

Proč, říkám si, proč dobrovolně v té tmě dlí,
sténá a pláče a myslí si,
že skončil svět a nikdo už na ni nemyslí.

Pohni se, pohni, vůli k tomu máš.
Neslyšíš? Nechápeš?
Vždyť okovy, co držíš, tak snadno sundáš.

Neboj se, vím, že třesou se ti nohy,
ale to světlo, to světlo…
Ne! všude jen tma, v níž ztrácíš své bohy.

Ale ono tam je, jen pohni se za hlasem,
pohni se, prosím pohni,
pak spadne, co tě tíží, i se vším tím balastem.

Nevěříš, já vím, a strach se v krku svírá.
Co ti zůstane,
když zahodíš to známé, co v hrudi se skrývá?

Poznání, které z hloubky pramení.
Hledáš? Už vidíš?
Je tam – a naděje prozáří tvé okolí.

Rozkoukáváš se, stíny už nebolí.
Vidíš? Vidíš?!
To je ono, začínáš kráčet po okolí.

A svoboda poznání rozkrývá tvé rány.
Neboj, to se zacelí –
jen jdi a sbírej cestou nové plány.

Plány jak žít a v poločase se nevrátit.
Už tušíš – může se to stát.
Ale ty víš, že nikdo ti nevzal právo žít.

Jen ty sám volíš, kudy vede tvá cesta.
Ano, už jsi pochopil –
vše je tvá volba a máš právo veta.