Příšera

Na hladině klidné, jak zrcadlo snů,
zjevila se stvůra, svírá hrdlo v tmu.
Oči má smutné, plné obav,
odraz světla šeptá: „Zbav se jich, zbav.“

Na té příšeře něco nezdá se mi,
v masce, co nosí, sténání zní.
Směšný i vážný, jak mág bez many,
v odrazu pravdy — bez záchrany.
  
 Má brada se třese, jak listí ve větru,
a vlasy jak řasy, co plavou v jezeru.
Ta příšera mluví, a zní to jak já,
jen s tónem, co říká: „Tak tohle je hra?“

A smích se mi vrací jak ozvěna v rákosí,
když příšera mrkne a šeptne mi cosi:
„Jsi jen člověk, co hledá smysl v bahně,
a přitom se topí v tom, co máš na dně.“
  
Kdy jsem ji pustil ven? Je to ona, nebo já?
  
Ta příšera je jen odraz můj,
šeptá mi tiše: „Zastav se, stůj.“
Je to jen stín tvého špatného já,
děsíš se toho, co v sobě skrývá.
Už vím, že ten stín byl jen částí mě.
 
Když čas se zpomalí, zjistíš — nejsi dokonalý .
Každý dělá chyby, žádné kdyby, každý se může změnit, neváhej.
   
Ta příšera byl jen odraz můj,
šeptala mi tiše: „Zastav se, stůj.“
Byl to jen stín mého špatného já,
děsil jsem se toho, co skrývá.
  
Nejde pryč. Nejde pryč. Nejde pryč. 
Zůstává. Šeptá. Dýchá mi na krk.
  
A teď zvedám se a jdu dál,
překonám sebe, co bych se bál.
Vždy to tak bylo, člověk chyby dělal,
Ať mě příšera stáhne, nebo pustí — půjdu dál, i když s ní v patách.
  
Mivo 18.8.2025

Odkaz na zhudebnění textu za použití moderních technologií a AI: