Otisk

Čím víc se k tobě přibližuji,
tím jasněji chápu, že existují lidé,
kteří nejsou jen přítomností,
ale událostí - proměnou,
která se zapíše do duše
a už ji nikdy neopustí.

Ty jsi pro mě takovou událostí.
Ne hlasitou, ne okázalou,
ale tichou jako ranní světlo,
které se prodírá zataženým nebem
a přesto dokáže prozářit celý den.

V tobě se děje něco,
co neumím pojmenovat,
ale cítím to hluboko pod všemi slovy.
Je to klid, který nenutí mlčet,
a zároveň hloubka, před níž se člověk zastaví
a uvědomí si, že už nechce zpět
tam, kde byl dřív.

Když jsi poblíž, svět se zpomalí.
Vlny ve mně přestanou narážet do břehů
a jen tiše dýchají,
jako by našly svůj rytmus.
A já s nimi.

Nechci tě milovat hlasitě.
Chci tě milovat tak,
jak se miluje světlo -
bez nároku na vlastnictví,
bez potřeby vysvětlení,
jen s tichým vědomím,
že jsi pro mě tím nejdůležitějším bodem
v prostoru, který se mnou sdílí čas.

Ať se stane cokoliv,
věz, že tvá přítomnost ve mně nezmizí.
Je jako voda -
najde si cestu všude,
i tam, kam jsem se bál pustit kohokoliv jiného.