Piano

Když osud hraje na piano
a ruce položí na bílé klávesy,
radost a štěstí v tónech zaznívají.
Když však dotkne se těch černých,
ztráta a smutek stínem přicházejí.

Proč jen můj osud sahá stále po černých klávesách?
Toužím slyšet tóny co zní jasněji.
Je škoda, že si nemůžeme zvolit vlastního pianistu,
mistrovského tvůrce symfonií.
Každý je nucen přijmout toho, co dostane,
a naučit se žit v jeho tónech.
Snad se jednou naučím, jak se s ním sladit,
i když z těch tónů srší jen zkáza.

Život ve stínu pianisty je jako být uvězněn v labyrintu, z kterého není úniku.
Je to, jako býti pouhým pasažérem ve vlastním těle, neschopný se dotknout kláves a hrát to, co bych chtěl, místo toho, co musím slyšet.
Chci, alespoň jednou, vylézt  na jeviště a zahrát své vlastní tóny.

Největším přáním by bylo mít vlastní klávesy a začít hrát. Bohužel se tohle nemůže stát, ale co za zkoušku nedám? Zkusím se zeptat pianisty, jestli se k němu mohu přidat.