Samota

Osamělost není být sám,
je to ticho v hlavě, co nepřestává.
Když kolem jsou lidé,
a přesto prázdno tě svírá bez dechu.

Když ti nabízejí přátelství,
ale víš, že je to jen budoucí dýka v zádech.
Když slyšíš slova, co postrádají pravdu,
a zůstává jen rozbitá důvěra.

Prázdnota, co pohlcuje světlo,
mlha, přes kterou nevidíš cestu ven.
Hledáš někoho, kdo ti ukáže směr,
ale strach tě táhne hlouběji.

Zůstaneš-li v mlze příliš dlouho,
už nikdy nikomu neuvěříš a budeš jen přežívat,
nebo budeš stále doufat, že tě někdo zachrání.

A tak bloudíš dál ve tmě,
sám sobě nepřítelem, který si nedovolí pomoc.
Čekáš na moment, kdy světlo přijde,
a přesto víš, že se musíš trochu otevřít,
aby ti mohli podat světlo a ty mohl odejít.

A když tě začnou paprsky světla obklopovat,
začneš znovu poznávat hřejivost slov,
které ti předtím přišly jako krvácíci rána.
Světlo tu je, tak se neboj vyjít ven.