Anotace: …
Hle rovné střechy budov
opouští sivé páry
jenom ty po nás zbudou
a oděv co byl starý
Snad ještě zavazadlo
též zbytný pár opánků
Kvítí co žízní zvadlo
polštář shlehlý po spánku
Co vzejde jednou skoná
tak konej co máš konat
Uznale pokyvuji. Tož pěkně sis pobásnil*
29.12.2025 22:50:16 | šerý
při pohledu na popelavé město i nebe, jsem ucítil pověstnou existenciální tíseň, děkuji Ti šerý. Doufám, že jsi v pořádku.
29.12.2025 23:18:09 | kudlankaW
Pocity v poezii máme rozpolcené jako u milenek, o kterých nevíme, co si o nich máme myslet. Jedna má v tváři jen půvab, druhá v ústech úl. Třetí má jen souměrné krásné tělo, čtvrtá pyšně zvedá nos. Ženy "komplexní" s krásným obsahem hlavy, milé a které dokaží s větroplachy pracovat na jejich zemské přitažlivostí existují. Ale bohužel, si takové "výhry" většinou nejsme hodni. Napadlo mě. "A tak je to nakonec jako s rybou. V ní nejsou hladovému, ani malé kosti chybou."
Tož jen se světem rozhlížejme a sbírejme i v Novém roku inspirace*
30.12.2025 00:25:42 | šerý
ten závěr je skvostnej
brilantní a nosnej*
29.12.2025 20:24:45 | cappuccinogirl
Závěr je jako protipól části modlitby, kde se člověk vyznává:
A nekonám co mám konat.
díky cappu cením si toho přeji prima dny
29.12.2025 23:22:25 | kudlankaW