TICHO JAK ZVON

Ticho jak zvon
a časem si zvykneš duši vypustit v rozmar bezoblačný.

Zprohýbaná větev jírovce
houpá se hluše povětřím.

Jiné než dnes a zpovzdálí nečiné nikým
jenž nezasněží mlhou spících nedotčení
ale nadlehčí domov na vodě často mrazivé.

Bylo prosince bílou vymalováno
v paletě závějí.

A pak to křídly odnesla u světla hvězd
jakási bezejmenná víra fosforů.