V náznaze

V náznaze

Díval jsem se na noční blankyt,
kde se rozzářily tisíce světel,
za noci sám přemítal
nad tichým světem.

Všechno teče jako voda
a přece nemá dno, jak se zdá -
jaro mi klíčí pod prsty,
ale sotva vykvete, už bledne.
Léto hoří příliš krátce,
podzim se sype z dlaní
a zima zůstává nejdéle.

Řeky teď běží prudčeji než kdysi,
jako by i voda spěchala k moři.
Ptáci odlétají dřív, než stačí dozpívat,
květy rozkvétají pod ranní rosou
a večer už padají k zemi.

Hory se zvedají více než je třeba,
aby mohly přerůst obzor.
Oblohu zalidňují mraky kouře,
déšť padá střehlav a zastiňuje krajinu,
jako vztyčený les ve stínohře.

Hvozd ztrácí hustotu i barvu,
své zelenavé bujaré kadeře,
jehož kůru přemohl kůrovec
po celé rozsáhlé planině.
Ani pro ni neměl slitování.

A tak jen stojím, mlčky bdělý,
v tom proměnlivém obraze,
kde svět je krásný, i když celý
se rozpadá mi v náznaze,
a přesto ve mně víra zůstává.