Staré časy rytířů

Staré časy rytířů

Pevná zbroj
i k ruce meč
a ty, pivo,
proudem teč.

Další rytíř rozhodl se
chránit krále, jeho vlast,
jen než v bitvě padne,
zažívati bude slast.

Naposled se s lidmi loučí,
více už jich nespatří,
celý život jeho válka,
však mezi ně nepatří.

XXX

Proč ty časy skončily,
proč už nejsou s námi,
vy rytíři bitev dávných,
proč jste málo známí?

XXX

Je jich mnoho, rytířů,
snad čest a slávu hledají,
jejich jména, bohužel,
dnes už lidé neznají.

Padli v bitvě, té či oné,
a zmizeli v jejím prachu,
tam kde bylo ze cti mnohé,
nechali jen trochu strachu.

Přesto nový rytíř v dáli
zase číši pozvedá,
do sedla či prachu cest
hrdě zase usedá.

Vždy je válka, v které může
jeho ruka rozhodnout,
může zrovna jeho meč
protivníka probodnout.

A tak rovnou po hlavě
vrhá se, ač bezhlavě,
tam, kde není výhry jisté,
leč nestačí mít srdce čisté.

XXX

Proč ty časy skončily,
Proč z rytířské hrdosti,
z toho všeho zůstaly
pouhé šrámy přes kosti?

XXX

Neví nikdo, kdy, kde přesně
padl rytíř poslední,
jistě to však musel být
okamžik až nevšední.

A tak všichni, aspoň v duchu,
uctěme tu památku,
věnujme jí jeden lístek
nebo celou zahrádku.

Mějme v živé paměti
i ty méně podstatné,
všechny chrabré rytíře,
míň či více udatné.

Vždyť co by zmohl pouhý král,
bez rytířů, bez nich by
na bitvu si jenom hrál
během panské honitby.

XXX

Pevná zbroj a meč se houpe,
ta čest přece nerezaví,
řekni slovo, byť jen skoupé,
běh času se pozastaví.