Ve století osmnáctém

Za okny vlků vytí, jenž tolik neděsí,
uvnitř však sametové prořídlé závěsy,
chlad bodá ostřím v neprodyšný vzduch,
podivné času strnutí, ticho,žádný ruch.

V olověném svícnu obřadní svíčka,
kol krku siluety jest konopná smyčka,
tmavé, dřevěné obklady zdolává tlení,
mysl zoufalce pak vhodné okamžení.

Vyděděnce popelavá, mocně sevřená víčka,
důstojnost ztratila též velmi cenná svíčka.
Je slyšet sykot,úpění, bolestné vzdechy,
odchází ze světa náhle, bez kněžské útěchy.

Ukrutný pohled - silueta muže na židli,
zmateně postávající v odlehlém obydlí,
kostelní zvony táhle na znamení půlnoci bijí,
nad hroby povstávají umrlci a znovu žijí.

Zavládla úplná tma v děsivém pokoji
židle už na svých nohou nestojí…
Ba ani muž. Ochvívá se jeho krk i šíje
pohrdl vírou, pohrdl vším - NEPŘEŽIJE!