Jak tlustý mnich zachránil České království

Jak tlustý mnich zachránil České království

Anotace: Veselé čtení o nenasytném mnichovi, jenž vylezl z úkrytu a netušil, co se děje..Ti kolem něj zase nechápali, kdo či co to je, a co se bude dít :-)

Jak tlustý mnich zachránil České království



Starý tlustý mnich,

jako měch na osla měl břich,

nevěřil, že obžerství je hřích.

Nenechal si chutěma nikdy ubližovat.

Ani při modlitbách, když se měl pokřižovat

a sen o pečínkách začal se přibližovat,

nedokázal o ničem jiném uvažovat.

Proto amen amenem nechal

a pro kousek špeku do skrýše spěchal.



Sám otec opat chodil mnicha obdivovat,

jak hluboce se uměl do modliteb ponořovat.

Přitom i během textů svatých odříkávaných nahlas

duchem byl v sálech, kde koná se hod a kvas.



Ostatně člověkem v srdci dobrým byl,

nelhal, nekradl ani nesmilnil.

Schopen nebyl zabít ani kuře či jiné zvíře,

kterými nadšeně plnil si talíře.

Mnich volával často i ze sna o pomoc.

Ve spánku chrochtal a kvičel jako vepři,

když zdálo se mu o labutích na pepři.

Hýčkal na rožni labuť, pečlivě ji opékal,

olizovat tuk, jenž z ní v horku vytékal.

Najednou když z rožně ptactvo stahoval,

jeden za druhým po světnici poletoval.

Nohy jako z olova z ničeho nic mnichovi ztěžkly

a než se chudák vzpamatoval,

komínem mu ptáci utekli.

Pro útěchu z takových šoků

a divokých chutí toků,

vždy kus bůčku nebo slaninky měl schován pod duchnou.



V promaštěné kutně,

vypadal a smrděl nechutně.

Na těle přitom čistý byl,

denně se v řece myl.

Na vině však bývalo holoubě nebo uzené stehno,

které si pod kutnou skryl.



Po odhalení a marném usměrňování jeho neřesti,

bratr opat praštil vztekle do stolu pěstí

a pravil:

„Pověst našeho řádu jsi zkazil.

Nevím si s tebou rady.

I kdyby ses na kolenou plazil..

Proto, tlusťochu, opusť naše řady.“



Mnich zaskočen takovým jednáním,

neztrácel čas meškáním.

Opat svá slova vážně myslel.

Mnich jakože s kláštera odešel,

v zapomenuté tajné modlitebně se zabydlel.

Nejstarším mnichem totiž byl,

pamatoval tak dob a chvil,

kdy za válek museli se všichni zde ukrývat.



Vycházel ven jen v noci,

střádal si ukrutné jídla zásoby

a schraňoval s vodou nádoby.

Nenechal nic náhodě,

skrýš svojí zásobami pěchoval,

aby zbytek života přečkal v pohodě,

a břich svůj ve vyhnanství přechoval.



Říká se, že kdo žere moc,

zakládá si na nemoc.

Nikde se ale netvrdí,

že obžerství může být i k prospěchu

a nezůstane jen terčem posměchu.

Že i za takto hříšnou duší,

duší posvěcenou jenž hříchy nesluší,

nejvyšší andělská ochrana zaletí,

a nenasytnost jeho nebude jen prokletí.



Ne mnoho zrnek písku

v přesýpacích hodinách hrdlem propadlo,

když cizí nájezdníci s touhou po zisku

rudou září a dýmem obklíčily vísku.

Od kupců a trhovců odřízli opatství i tvrz,

hladem a bídou protkali vísku skrz na skrz.

Přes opevnění se do vsi nedostala jediná náruč zboží,

v těžkém čase lidé doufali ve smilování boží.



Jak dni za sebou plynuly,

prostí lidé jeden po druhém hynuli.

Stále méně se jich dokázalo postavit na odpor,

loupeživý vojáci ubírali ve vsi prostor.

S nadšením hloubili pro pány z tvrze hroby,

nemohli už dočkat plenění doby.









Přibývajícím časem

už nesetkal se ve vsi nikdo s živým hlasem.

I opatství zelo prázdnotou,

jen tlustý mnich procházel se tajnou komnatou.



O okolním světě neměl vidu ani slechu,

minulo jej i dupání vojáků v plechu.

Nezajímal se o mimo jeho skrýš dění,

mysl svojí oddával modlení

a o korbelech piva snění.

S odcizenými plackami si lebedil,

snad s ještě větším břichem na slamníku se tetelil.



Loupeživý vojáci prošmejdili

pečlivě každý kout,

co kde najít a ukradnout.

Pány v tvrzi spoutané do sklepa uklidili,

a protože od obléhání unaveni byli,

prázdný klášter k odpočinku si podmanili.



Nenasytnému mnichovi dávno došly zásoby,

nedařilo se mu už nic ze spižíren vyjíst,

na vyhublého už přicházely mdloby.

Rozhodl se tedy jednou v noci,

že musí si jinak pomoci.



Volná kůže bez sádla na mnichovi visela,

při každém kroku o sebe liskala.

Zhubnout se mu sice hezky povedlo,

vypadal však jak nejhorší strašidlo.

Snažil se tiše dojít chodbou ke dveřím na petlici,

u které střežili dva hromotluci.

I přes svoji svalnatou postavu s ukrutnou silou,

jak spatřili mnicha zděšeni protáhli by se i myší dírou.

Zběsile s křikem z opatství utíkali,

se smíchem je velitelé venku uvítali.

„Darmochlebové, mešním vínem jste se zhulákali!

Abyste za svoji troufalost nezaplakali!“



Schodištěm ve věži zrovna mnich

pleskavým krokem kráčel,

schod po schodu, do oken se otáčel

a s ním nesl se tichem zvuk jakoby prádlo máčel.

S každým jeho krokem loupežníkům úsměv trnul,

zděšením, že na ně duch kletbu vrhnul,

když na kluzkém schodku

mnich zanadával něco o záchodku.





Než s prokletím krutým žít

a jako malomocný světem jít,

dali se do zběsilého úprku.



Mnich nyní už ne tlustý,

nechápal, že je klášter pustý.

Po řádném jídle hodném mlsného mnicha,

vydal se do vesnického ticha.

Pak na tvrzi sklepním okénkem,

uviděl zemana a opata s roubíkem.

Hned jim běžel na pomoc.



Nikdo by netušil,

že tím plány vévody Záviše narušil

a České království zůstalo Českým.

o.v.a.2015
Autor Markvart, 29.01.2016
Přečteno 319x
Tipy 2
Poslední tipující: poeta
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter