Královna v kočáře

Byla jednou jedna mocná paní,

Co milovala projížďky ranní,

Vyjížděla ve svém kočáře,

Opřená do péřového polštáře,

Nebyla nejbystřejší,

A ani nejkrásnější,

Mocí se jí však nikdo nerovná,

Je to z boží vůle královna,

 

Není však občas při smyslech,

Dnes prý jede na výslech,

Že jeden básník o ní chtěl psáti,

O jakýchsi šedivých odstínech padesáti,

Strčila ho do svého žaláře,

Čeká ho prý dnes muž bez tváře,

S nabroušenou sekerou, je to kat,

Královna se jede podívat.

 

Básník to má ale spočítané,

Z toho už se nedostane,

Troufale o nůž na krk si řekl,

Kat tak svou sekerou rychle sekl,

Cestou zpět ve svém kočáře se usmívá,

Své paranoidní chování už neskrývá,

Je ráda, že ničí své neviděné stíny,

Je uspokojena nemajíc žádné viny.

 

 

Na motivy jedné slovní hříčky:

Co dělá paranoidní královna v kočáře?

Diví se vlastním kočím…