KLAUN A DIVADLO, MŮJ STRACH A ZRDCADLO

Anotace: Jednou jsem potkal starého klauna v opuštěném divadle. A tady je příběh...

Byl jsem v pekle co říká si divadlo,
Ale dnes žádné představení se nehrálo.
Na Dřevěných sedadlech a v lóžích jen prach usedal.
Jen průvan bloudící stinným prostorem,
Kdosi mě zpoza opony zavolal.

Na prkna co znamenají svět?
Na svět kde hrůza, strach, kde smích a pak…
Ze tmy se vynořil.
V šedém plášti, starým kloboukem se pyšní.
Pomalým krokem kulhavým, se k mému místu blíží.
Z rozbitých okenic světlem z ulice prochází,
Ve sloupcích světla se jeho tvář ozáří.
A Zase zhasne.

S jeho chůzí se i skřípot starých prken zastaví,
A pak – co si mi vypráví…

Své srdce jsem slyšel v hlubokém tichu tlouci,
A jak hrůzu v očích před klaunem skrýt?
On věděl až moc dobře, že k smrti se bojím.

Pověz mi človíčku proč divadlem se bavíš?
Proč teď se mě bojíš a v představeních mých dobře se bavíš?
Nemohl sem uvěřit, že je to ten týž klaun co ve dnech děti baví.
Ten barevný veselý s vtipem na rtech,
Teď však tak ošklivý, se svou tváří v drápech.

Mastným vlasem na polopleši, bílým jak padlý sníh.
Špinavým cárem šatech a místo očí pár černých dír.
Chlupatou paží a křivý nos ho zdobí.
S propadlou hrudí, jen zdechlinou smrdí.

já „Jak to že jsi tak strašný? Proč se nesměješ?“
klaun „Protože to hraji každou chvíli. A Proč ty sem chodíš?“
já „Protože ty mě bavíš“
klaun „A ty mě trápíš!!!“
já „jak?“
klaun „proč?“

Klaun „přemýšlej nad tím co hraješ v životě“
Já „a co má být?“
Klaun „a potom přiznej si, čím skutečně chceš být“

Pak lehounký prach ho zase pohltil.