Osud

Anotace: Nejdelší básnička, jakou jsem kdy napsala:-)

Dívám se na kopec,
na kterém stavba se tyčí,
dívám se s úzkostí,
poslouchám jak vítr fičí...

Kdy udělám už první krok,
a vyjdu tomu domu vstříc?
Kdo přinutí mne popojít,
a pak ještě o kousek víc...

Nikdy nenajdu odvahu,
vyjít cestou vzhůru..
Šlápnout na tu podlahu,
kde myší běhá fůru...

A jak tak stojím a přemítám,
jestli dovnitř vejít mám...
Ucítím na zádech chlad,
uslyším podivný hlas,
který však jen v mojí hlavě zní,
nikdo jiný ho neslyší...

Ten hlas zve mne dál,
táhne mne výš...
Výš a dál k tomu domu blíž!!

Cit říká stůj,
však rozum běž...
Jdi v tamtem dům,
v tamtu věž...

Tam uvidíš co vidět máš,
tam položíš,
to jediné, co s sebou máš....

Hlas šeptá tato slova
a já jsem na rozpacích znova..
Nechápu význam těchto slov,
co cinkají jako kámen o kov...

S sebou nemám víc než oblečení,
toho si sotva někdo cení..
Tak oč tu kráčí?
Je to snad jen klam,
a přece dále jíti mám?

Najednou mé tělo jde po cestě,
nese se jako ženich k nevěstě...
Chce se mi řvát: "Stůj, kam jdeš?"
Ale stejně tak: "Rychle, běž!!"

Má ruka se natáhla po klice,
a těžké dveře zaskřípaly...
Větry mi ofoukly líce,
a chladem celé tělo mé zalily....

Kroky jsou slyšet na dřevěné podlaze,
a já mám dosti daleko k odvaze...
Bojím se, stejně kráčím dál,
však mám zvláštní pocit...
Jako by za mnou někdo stál!!

Hbitě se otočím,
ale nevidím nic...
Mé nohy mě nesou nahoru,
temnotě vstříc...

Schody jsou kluzké,
porostlé plísní,
celý dům je prolinut tísní...

Stoupám stále výš,
už musím býti přece nahoře...
Když ujdu dalších schodů pár,
dojdu ke dveřím a závoře...

Závora není vůbec pevná,
jako by byla jen na okrasu,
ale kdo ji sem umístil,
aby mi zatarasila trasu?

Po zádech mi mráz běhá,
tak těžce oddychuji...
Krev v těle mi sesedá,
svou budouctnost si nemaluji...

Vím co mne čeká,
nebo snad ne?
Je to asi jedno,
co se stát má, to mne nemine...

Když vyhlédnu z okna,
jsem v nejvyšší věži,
je to zvláštní te v září,
ale venku sněží....

Vítr si pohrává,
se sněhem tančí,
všude je bílo,
jen ve sněhu stopy jsou kančí...

Začínám se bát,
svůj strach už neskrývám,
začínám se třást,
ale nic jiného, než vejít dovnitř,
už mi nezbývá....

Za dveřmi je tma,
nikoho tu nevidím,
ale nejsem tu sama...
To s naprostou jistotou vím....

Zase ten zvláštní pocit tělo mé zaplavil,
zase přišla ta otázka:
Kdo do cesty mi ten dům postavil?
nedokážu odpovědět...
A to nechybí mi nadsázka...

Stále se rozhlížím napětí stoupá,
cítím v sobě naději, co stále marně doufám...
Kdy už skončí ten děsný sen?
At je venku jasno, at je hezký den!

Za světla se už nebudu bát,
vím, pak budu se sama sobě smát,
jak hrozný srab jsem byla...
Jak sama sebe, v tom prokletém domě,
jsem usmrtila...

Přemýšlím nad svým životem,
v této zvláštní a studené hodině,
jak prožila jsem každý den,
komu jsem usla na klíně...

Ale najednou ke mě kráčí postava,
a kápi svěšenou do tváře,
náhle se rozsvítí,
a já vidím tři oltáře...

Oltáře připravené k oběti...
Tohle není nic pro děti!!

Ted vyčítám si svoje kroky,
co vedly mě sem nahoru,
mohla jsem žít ještě roky!!!
Bože!!
Ta postava třímá sekeru!!

Kolena se mi podlamují,
už nechci nic víc vidět...
Orgány v těle se překrvují...
Tohle bude bolet!!

Zoufalství vlévá se mi do žil,
nepřeji nikomu, aby tohle prožil!!!
Tak strašný strach, co ničí mě sám,
neměl nikdo, kdo nemá být rozsekán!!

Myslím jen na jedno,
na útěk zdařilý,
ale není kudy...
Postava dojde ke mě, za chvili...

Ostatní postavy zažehují svíce,
chci zavřít oči a vidět tmu...
Nechci vidět o nic více,
chci vidět jen sebe samu...

Sebe samu v šatech bílých,
sebe samu v štastných chvílích...
Chci vidět toho kdo rád mě má,
chci slyšet, že se mi to jenom zdá...

Ze snění však vytrhnou mne slova,
podobná lidskému jazyku,
chci je slyšet ještě znova,
porozumět významu...

Postava je šeptá dál,
pomalu zvedá ruce,
překřižuje je v podivný kříž,
začnu sebou škubat prudce,
na oknech je mříž...

Není kudy utéct,
dveře jsou zavřeny,
stejně jako dny mého života,
jsou už jistě sečteny.

Ale já musím,
vím, že to dokážu!!!
Svoji náhlou odvahu,
všem kolem ukážu...

Postava sekeru odložila,
na dřevěnou podlahu,
zvedla jsem se a přikrčila,
chce to už jen tu odvahu!

Postavy jakoby v transu,
vůbec nic nevnímají,
vybírám svého útěku trasu,
jsem ráda, že si mě nevšímají.

Okno zamčené až na druhé straně,
to nestihnu ani kdybych chtěla...
Ještě ke všemu mají zbraně,
musely bych být rychlá jako střela...
Nemá cenu riskovat...

Tedy musím se otočit,
a ke dveřím se rozběhnout,
svůj strach něde odložit,
kolem vražedné sekery
co nejrychleji proběhnout...

***

Tak rychle se všechno odehrálo,
že vlastně nevím co se stalo...

Běžela jsem...
Ta postava po mě hodila nožem
a ted jsem venku...
ležím na spadaném listí.
Kolem ani noha,
jen kočička co se čistí.

Když otočí ke mě hlavu,
podívá se mi do očí,
projede mnou mrazení,
celý svět se se mnou zatočí...

Ty oči znám...
Patřily té postavě...
Jak chtěla mne zachytit,
spadla jí kápi,
co měla před tím na hlavě...