Pryč s čarodějnicí

To děvče je jak proutek rovné,
je krásné jako jarní květ,
na její zjev však civí tváře zlobné,
lidé, co chtějí závidět.

Oni však mají teorii svou:
ta krása jistě není náhodou.
Drby se šíří jako ozvěnou:
Ona je společnicí ďáblovou.

Ta dívka prý čarodějnicí je,
s ženatými muži nám obcuje,
na Petrových kamenech v noci tancuje
a škodí nám, když čaruje.

Podivné byliny a houby zná,
doma chová černé kotě,
to jen kvůli ní dobytek umírá,
krade hostie, nosí je v botě.

Inkvizice se po ní ohlíží,
do tmavé kobky ji uvrhli,
zabít ji, pro ně není obtíží,
i nejbližší lidé ji zavrhli.

I k tomu, co pravdou není
se člověk sám přizná,
jestliže trpí na mučení
a uštípnou mu křídla.

A zjev její se za procesů mění,
oči ztratili svůj lesk,
tělo si pamatuje na mučení,
na tváři není úsměv, jen stesk.

Lidé, tak trapně pověrčiví
a inkvizitor - zlý a lživý:
"Ať její duše se od skutků očistí,
zapalte louče, na hranici s ní!"

A tak zemřela na hranici další duše
a lidé jako ovce - slepě, hluše
nevinných životů zmařili,
když se hříchy spálit snažili,
a inkvizice si krásně žila
z peněz lidí, které zahubila.