„Vše se ti zdá...“

„Vše se ti zdá...“

Přicházím v noci
do komnat tvých,
dávám ti poznat
úskoků svých.

„Nejsem tu, snad
sen se ti zdá,“
zůstávám jediným,
kdo pravdu zná.

Tážeš se v mrákotách,
kdo jsem a co chci,
„Neboj se, děvče,
jen klidně spi.“

Krvavý pramínek
vlasy ti skryjí,
když lačná ústa
tvé mízy pijí.

Až rudý úsvit
tajemství odhalí;
ne, slunce paprsky
zatím tě nespálí.

XXXXX

Měsíc zas na cestu
nemrtvým svítí,
do vratké náruče
spánek tě chytí.

Tu jako Stín,
plíží se sen,
je to však skutečné;
„Pojď, vyjdi ven!“

Dnes třetí noc
co k tobě přicházím,
na hrob tvůj, má milá,
rád růže rozházím.

Ze snění probuď se,
Smrt ti je blíž,
nad rakví prázdnou
spočine kříž.

Buď krev mé krve,
buď dnem i tmou;
vždyť hlína zebe,
„Pojď cestou mou!“

Na věky v přepychu
života věčného,
smět spatřit krásy
i světa celého.

Naposled ústa svá
s bolestí přikládám;
sladká krev, medová,
chuti se oddávám.

XXXXX

Je ráno bělavé,
velký shon v domě,
tvrdíš: „Dnes večer přijde
navždycky pro mě!“

Jak tma se blíží,
zjišťuješ však,
že touha převládá,
odchází strach.

Kam že jdeš s nocí,
všichni se ptají,
přesto tu odpověď
bezpečně znají.

Kdo by si nevšiml
pobledlých tváří
a temných očí,
co nyní září (?).

Krčí se před tebou,
služebné drobné,
a křičí s ozvěnou:
„Upír je v domě!“

Co se to děje?
Příšerný vztek;
k vrcholu spěje,
„To jejich vděk?!“

Hledím jak bezvládné
objímáš tělo,
sám sebe táži se,
stát se to mělo?

Klesá již k zemi,
dopadlo, rána;
se slzou na víčku
vzýváš teď Pána.

Víš o mě? Nevidíš,
či vidět nechceš?
Kéž chladné slzy
navěky setřeš.

Přicházím k tobě,
a ruku ti dám,
líp než si myslíš
tvůj pocit znám.

Pláčeš mi v náručí:
„To nejsem já!“
///Dlaní tě pohladím///
„Jen, dítě, neplač,
vše se ti zdá...“