ZAHRADA

ZAHRADA

Když otevřeš bránu z černého kovu,
kterou růže rudá jak krev popíná,
tak pozdě je již a nevrátíš se znovu.
Vše tam uvadá, světlo života zhasíná.

Když procházíš po stezce tajemné zahrady,
přízraky noci za tebou tiše kráčí,
zde naplní se zlé sny, temné záhady,
zde zlo si rty v krvi nevinných smáčí.

Když se rozhlížíš, díváš se do stínů
a něco tě z nich pozoruje tiše,
možná prokoukneš lest, ale tu ozvěnu
od řevu tvého nebude slyšet.

Když tvé tělo upadne do trávy splálené,
pod kterou mrtvoly další hnijí,
přijdou si pro tebe do tmy oděné
přízraky zemřelých jež ze smrti žijí.