Pomsta...

Tolik já tě nenávidím,
co jsem ti jen udělal?
Raděj ať tě nevidím,
všechno jsem tak podělal.

V mých očích jsi špína,
jsi ubohá svině,
co každého svírá,
my nerozejdem se smírně.

Kdo tě o to žádal?
Darovat mi naději.
Já vše do tebe vkládal,
a teď co mi zbylo?
Nic....

Něco přece jen,
zbyla mi nenávist.
Ta drží se jak hlen.

vyvraždit ti rodinu,
zapálit jejich těla,
v tu osudnou hodinu,
jistě již budeš bdělá.

Ať trpíš jako já,
pocítíš stejnou bolest,
a tvá duše bude má.

Užírat tě pohledem,
zpod přivřených víček,
namazat ti cestu medem,
plnou nástrah a kliček.

Za bouře tě mučit,
utýrat tvou mysl,
já budu tě učit,
jako svou vlastní krysu.

Nedojdeš již pokoje,
pokud nebudu chtít,
v komnatě bez závoje,
tam můžeš tiše klít.

Já že jsem zrůda?
Podívej se na sebe,
jsi obyčejná děvka,
co hrabe jen pro sebe.

.....
..
Tak přivři oči,
a usměj se trochu,
ten smutný den končí,
je to pryč, hochu.