Má mysl nemá smysl

Má mysl nemá smysl

Anotace: Proud volných myšlenek a slov, co mě napadaly...

Hustilkou podřezávám klacky
a tiché výkřiky draly se z hrobů,
nezávisle na horečce, kterou už nemám.
Odešla zavřenými dveřmi sotva jsem objevila stetoskop.
A škrabka na brambory se noří do živého masa.
Drásá nervy a pobízí tě k pronajmutí cesty do záhrobí.
Už si nechci kroužkovat všechny dny v kalendáři s poznámkou "den mé smrti".
Vytahuji si z oka střepy z rozbitých oken - už nevidím. NEVIDÍM! Jakou mají barvu?
A tak se svěřuji počítači se svými city, hledím do očí prázdných oken a šeptám modlitbu - v oknech se zhasíná.
Nebe je rozřezáno dráty telefonních kabelů. Když padá déšť, šumí jako moře. Když je však obejmeš, milostrdně tě pohltí.
Vyznávám lásku mobilnímu telefonu, objímám starou deku, která snad kdysi měla něco znamenat. Smývám si líčidlo kyselinou sírovou - smaže mou tvář!
Už teď lituji své budoucí sebevraždy, ale nelituji té minulé. Zhasni světlo a zapal záclony a koberce, lásko. Chci vidět sluneční svit. Dnes spolu půjdeme na věčnost.
Pláču. "Zdalipak bude tvé tělo stále tak dojemně hřát, až spolu budeme ležet v rakvi?" Topím se v ničem a nevolám o pomoc. Už nelži o svém životě, ani o své smrtelnosti.
Zasněně se usmívám při pohledu na komín městského krematoria. Nikdy z něj nepřestane stoupat kouř.
Záclony vržou ve větru, jako vrata mučírny. Volám rodičům, na druhý konec místnosti a prosím je o smilování nad částmi zvířecích těl, které chtěli mít k obědu.
Prahnu po klíči k otevřeným dveřím. Všechny cesty světa se stočily k hřbitovu - potěžkaly rakev, aniž by ji přijaly. Pokud mám žít v Praze, nechte mě odejít.
Volám své lásce a mlčím. Mlčela jsem i tenkrát, když jsem ho poprvé potkala a mlčet budu i v hrobě. Můj život je mlčení a výkřk je má smrt.
Toužím po očích. Už tenkrát jsem je viděla z dálky, blikaly na mě odstínem nebe a já netušila, že vidím jen zrcadlo.
Dívám se z okna do tmy. Zatahuji závěsy a počítám kolik let už jsem neviděla svůj život, ke kterému nemám důvod. Vlastně jsem ho nikdy neviděla...
A moje dcera mění se v tarantuli. Spinká. Běhá mi mráz po zádech při představě svého otce i mého otčíma. Skřípu zuby - zní to jako otevřené víko rakve.
Pondělní rána mi utahují smyčku kolem krku - nikdy se nesmířím s tím, že po pondělí bývá úterý a za týden znova. Rutina mi přepaluje tepny vyhaslým zapalovačem. Vyškrtám ty dny z kalendáře a budu předstírat, že nikdy nebyly.
Piju cosi černého co není a nikdy nebyla Coca Cola.
Mečem odřezávám končetiny, které čnějí zpod vík rakví. Jsou to ruce těch, kteří od lásky a smrti čekali něco víc - ruce sebevrahů!
Autor Eleonore, 12.09.2010
Přečteno 288x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter