Vlkodlak

Ty, jenž jsi zván ještě za dne byl člověkem,
vítáš svou proměnu poněkud s úlekem.
Na kusy trháš své oblečení,
v soumraku se tvé tělo mění.

Namísto zubů teď bělostné tesáky,
tos ještě před chvílí odmítal zázraky.
Kůži ti porůstá šedivá srst,
dlouhý dráp zdobí ti každičký prst.

Bolestně zazpíváš jazykem vlků,
děsivé kvílení dere se z krku.
Zářící měsíc tě svitem svým trýzní,
najednou trpíš dost podivnou žízní.

V tom hávu bestií vykročíš do lesů,
ten, kdo tě potká nechť podlehne v úděsu.
Se strachem i krutostí divokých netvorů,
vyrážíš na lov a s lidmi jsi ve sporu.