Obludárium mistra Grebase - část II.

Anotace: ...

Sbírka: Obludárium mistra Grebase

V.

Zdálo se, že Miriam zabrání nudě.
Byla totiž andělská,
avšak trochu ďábelská
ve své podstatě…
Což k řemeslu se hodilo,
lidi za nos vodilo.
A penízky nosilo…
Grebas začal věřit, že se štěstí vrací.
Vrhnul na stůl kostky hrací
a vyložil si karty…
Čekal velmi dobré zprávy,
že budou bohatí a všichni zdrávi.
Jenže přišel šok.
Karty totiž jiné věci ukázaly,
Grebas usoudil, že mu krutě lhaly.
A zahodil je ven…
Sebral svůj vůz, Miriam a svoje zrůdy,
které už umíraly skoro z nudy.
Vyrazil z města…
A jaká že to byla cesta?
Grebas byl v dobré náladě, byl té víry,
že jen co vypadne z téhle díry,
kde lidi tomu nerozumí,
neví, co on tak dobře umí.
Všechno bude fajn.
Zase rozjede krám.
A s touhle růžičkou, co tak krásně voní?
Pohleděl na Miriam a zapřemýšlel o ní.
To přece půjde samo…
Tak tedy kola vrzala celou chladnou noc,
jak mág a jeho průvod získali zas moc.
Nad svým životem.
A blížili se k novému městu plnému lidí,
Miriam se tvářila, že se trochu stydí.
Ale to se vyřeší…


VI.

Grebas zatím neřeší,
co že vlastně bude dál.
Celou noc se jenom smál.
Svému štěstí.
Co do rukou mu spadlo,
do duše se vkradlo
zase
po dlouhém čase…
Omráčilo jeho oči,
svět se s ním teď točí
jako na kolotoči…
Nechce tomu ani věřit,
Miriam se musí svěřit
se vším…
„Ach, ty má holubičko krásná,
díky tobě budoucnost má jasná
je…
Můj spolek jsi zachránila,
když sladce jen ses zatvářila.
Jsem ti vděčný…
A dnes první představení provedeme,
ve městě se předvedeme.
Vyděláme, víš?
Možná se v tom nevyznáš, chudinko.
Ale brzo pochopíš, že stačí jen malinko.
Pro ty hlupáky a chuligány…
Všechno máme k mání.
Stačí ukázat jen pár monster a stvůr,
vystrašíš tím lidí plný dvůr…
To mi věř…
Jsou jak zvěř.
Já je znám,
léta s nimi pracuju.
Životy jim zkracuju.
Za zrcadlem stíny…“


VII.

„Copak necítíte ani krapet viny?“
Miriam se zeptala.
Grebasa tím dostala.
„A zač?
Ty má krásná hloupá princezno…
Za zrcadlem je líbezno.
Lidé tam sami chtějí.
Chtějí do světů vysněných – bez práce.
Chtějí hned žít jako v pohádce.
A já jim to dávám…
Přece je tam nemorduju, nezabíjím,
svým neškodným kouzlem bílým.
Jen krapet kradu…
Vypůjčím si kousek jejich duše a pak
nechám je jít, už je to tak…
Nechci je mít na svědomí.
To jen že potřebuju trochu toho paliva,
co motor stroje zahřívá
a žene nás dál.“
A zas ďábelsky se smál…
Ovšem Miriam vyděšená nebyla,
vypadala, že historka se líbila
její nátuře…
S Grebasem se tedy smáli spolu,
pili víno u malého stolu
a on si ani nevšiml…
Jak oči se jí blýskají, jaksi rudě,
jak je tady horko všude,
až je to divné…
Jen si klidně pil
a s dámou svou si domluvil.
Večerní představení.
Už dnes.
Je ples.
Jak zjistil od městských žen…


VIII.

Splnil se mu velký sen.
Po plese obvykle plno lidí všude bývá,
většina z nich opilostí zpívá
a to je dobrá zpráva.
I opilost mu vydělává.
Těch maloměstských hus a hejsků…
Grebas tedy měl svůj plán –
večer na náměstí
pár svých ratolestí
zase pustí na vzduch…
A pár kouzel,
která představoval ve svém stroji.
Když hrál večer svoji
malou temnou hru…
Jíž se lidé bojí…
Už se těšil na výhru.
V podobě mincí zlatých, stříbrných,
z rukou dam vinných i nevinných.
A byl si pevně jist.
Že zas bude co jíst.
Především díky jeho novince…
Díky Miriam…
Každý přece zná
zvláštní kouzlo dam
jako je ona…
Neváhal už ani chvíli,
napnul k boji všechny síly,
které ještě zbyly…
Započal velké přípravy
a vyzval všechny z výpravy
k vzájemné spolupráci…