Obludárium mistra Grebase - část V.

Anotace: ...

Sbírka: Obludárium mistra Grebase

XVII.

Grebas koktejly magické začal míchat…
A co vám budu povídat dál.
Všechno šlo tak, jak si přál.
Možná i lépe…
Jeho výprava cestovala od města k městu,
každý Miriam chtěl za nevěstu,
tak jim učarovala…
Ale ona vždycky řekla ne,
že s Grebasem přec zůstane.
Má ho ráda…
Lidé na představení zase chodili
a další a další přátelé vodili.
Až byla plná náměstí…
Grebas náhle peněz měl,
kolik jenom chtěl.
Bylo to jako sen…
Už neseděl chudý v rohu,
už nepředstíral mrzáka,
který ztratil nohu.
A jeho duše? Těch mě také více.
Dožije se snad tisíce
let…
Proměnil se celý svět,
jenž byl náhle na dohled
a nezdál se tak veliký…
Jenže – všechno má nějaké okliky.
Nějaké smluvní podmínky.
Což Grebas nevěděl…
Byl to přece jenom čaroděj,
byl sice zlý, žádný dobroděj,
ale účetnictví neovládal…


XVIII.

A čím větší býval nával,
každý s bankovkami mával,
tím víc byl zmatený…
Dokonce i to jeho mládí,
k zrcadlu ho často svádí.
Něco se děje…
Grebas totiž nevidí, že by nějak mládnul,
a cítí se, jakoby nějak rychle slábnul.
Což je vskutku zvláštní.
Dumal nad tím celý den i v noci,
dokonce i po půlnoci,
když už všichni spali.
Přijít na to chtěl
a v tom něco uviděl.
Miriam…
Jak se nějak divně plíží,
ke sběrně duší se blíží
a nervózně se rozhlíží…
Chvíli tam jen tak stál,
dech jako by mu někdo vzal.
Pak se schoval
a díval se dál.
Co se bude dít.
Co Miriam tak může chtít?
A pak – málem ho to složilo.
V Miriam něco divného ožilo.
Něco rudého.
Co strašlivého bylo,
Grebase to vyděsilo.
Co mu zbylo?
Chtěl pryč utíkat…


XIX.

Jenže se začal strachy zajíkat.
Až na zem spadl,
klid jeho slábl,
nebyl svůj.
Chtěl ještě rychle vstát
narovnat se a utíkat,
jenže neměl čas.
Než se totiž nadál,
ozval se zlý randál
a někdo byl vedle něj.
Podupával tiše nohou,
jak jen krásné ženy mohou,
a vše bylo jasné.
Grebas oči zvedl
a smrtelně zbledl.
Stála tam totiž…
Jedna z nejkrásnějších dam,
jeho skvostná Miriam
a byla celá jiná.
Oči rudě jí planuly,
ruce v pohybu strnuly
a rty měla bledé.
Grebas nemohl to vydržet,
musel sten těžký zadržet
a zavřel oči.
„Copak? Máš snad strach?
Proměním tě v prach.
Když budu chtít.“
„Kdo jsi? Co chceš?
Radši k čertu běž
a vrať kouzelnou mou dámu.“


XX.

„Šílíš snad už k ránu?
Copak nevidíš – tady stojí.
A ty hlupáku, jsi ten, kdo se jí bojí.“
Vyhrkla hned.
Grebas byl zmatený.
Do kruhu polopravd vržený.
Jen zíral.
„Já jsem Miriam – opravdu ta pravá.
Občas se to starým mužů stává.
Že vidím jenom to, co chtějí.
Byla jsem taková už od počátku,“
řekla a prohrábla si hustou bradku,
co na bradě jí narostla.
„A k čertu? Tam že mě teď posíláš.
Tak prosím – samotného ďábla tady máš.
Přímo před sebou.
Hřeješ si ho na prsou už nějakou dobu.
Jak už asi víš, ďábel klidně změní svou podobu,“
hluboce smekla…
„O čem to tu blábolíš
S horečkou snad zápolíš?“
Rozčílil se Grebas.
To Miriam se nelíbilo,
a hned ji to rozčílilo
a zrudla ještě více.
„S horečkou? Ne s tebou.
Hloupým starým dědou.
Co chtěl peklu krást duše…
A to se nám moc nezdálo,
už i tak je pramálo
hříšníků, co chytíme…