Nový tvor

Na slzách vyplakaných z žalu,
tam v místech nejvyššího zmaru,
v okvětí rozdrcené růže,
v ději, jenž nemoh skončit hůře,
v žaláři zaniklého svitu,
s odleskem smrti, bez soucitu,
na křídlech opeřených hadů,
tam šelma, jež neušla hladu,
rdousila jedno lidské bytí,
s příslibem bolu, jenž prý nepocítí,
aby z něj v záři, co víc už jej nečeká,
stvořila dalšího běžného člověka,
který by po zbytek svého osamění,
po kouscích prodávat zvládal vlastní snění,
tak, jak to v tomto prapodivném čase,
dělají všichni zde, stále a zase,
a aby ve strachu z vybočení z davu
už víckrát nezatoužil užívat svou hlavu. . .

. . . a srdce už vůbec ne. . .