Ležím

Tam na dně, v cíchách, v svojí tíze lidský,
špatně se dýchá, umírám zas, jak vždycky,
nade mnou krouží houf teskně černých tvorů,
trochu mě souží, ležím však beze vzdoru.

Pod tíhou peřin- závaží nejtěžšího,
slyším hlas: „nežij,“ ze světa vzdálenýho.
Spoutána strachem, bez vůle, bez pohybu,
jsem míň než prachem, pro bezcit, pro pochybu.

Tam uvnitř pekel, uprostřed mýho lůžka,
v temnotách světel krvavě rudá stužka
pryč z rukou proudí, opouští moje tělo,
kde touhy bloudí, kde už vše potemnělo.

V závojích z mžení, v očích, jež neplakaly,
v podivném snění, se pro mě nesou máry,
na něž pak vloží snad moje tělo chabé,
takový osud tu přece čeká slabé.