Zrcadlení

 

Zrcadlení

 

Dívám se na tvora,

zplozence noci,

kterýžto má mě plně

ve svojí moci.

 

Stojí tu, přede mnou,

jak socha z kamene,

jejíž vzhled i srdce

časem jsou neměnné.

 

Ve šklebu zuby cení,

ostré a od krve;

dnes není to naposled,

však ani poprvé.

 

Neštítí se zabíjet

všechny živé tvory

a vzít život člověku,

vůbec ho nebolí.

 

V očích mu plá divný oheň,

tak ledový a přece žhavý;

místo duše má pochodeň,

co stravuje a věčně pálí.

 

Ta postava vzdálená

přece dost blízká mi je,

strach mám, že nakonec mě

vlastnoručně zabije.

 

Bojím se toho obrazu,

jenž přede mnou stojí,

bojím se toho odrazu,

který se mě bojí.

 

A prý, že upíři se v zrcadle nevidí...